K právu na náhradu nákladů řízení s ohledem na ust. § 142a o.s.ř.

K právu na náhradu nákladů řízení s ohledem na ust. § 142a o.s.ř.

Dle ustanovení § 142a občanského právního řádu má žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, pokud mu ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby) zaslal výzvu k plnění na adresu pro doručování případně na poslední známou adresu. Výklad tohoto ustanovení obecnými soudy vedl k tomu, že absence shora popsané výzvy znamenala nepřiznání náhrady nákladů řízení. Takový výklad však nemusí být správný.

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 konstatoval: „Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.

 

Vyložil tak ustanovení § 142a o.s.ř. v souladu s jeho smyslem a účelem, který dovodil z platného práva (bez ohledu na absenci zdůvodnění přijetí právní úpravy v důvodové zprávě), že smyslem a účelem tzv. předžalobní výzvy je poskytnout žalovanému možnost plnit dluh dobrovolně, aniž by musel hradit další náklady vzniklé zahájením řízení před soudem. Ustanovení § 142a o.s.ř. bylo totiž zákonodárcem zjevně přijato z důvodu ochrany dlužníků, kteří se o dluhu fakticky nedozvěděli nebo jednoduše dluh opomněli zaplatit, ač kdyby o dluhu věděli, tak řádně a včas plní.

 

Důraz na smysl a účel předžalobní výzvy přitom klade i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I ÚS 4047/14. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu tak zřejmě spěje ke konstantnímu přijímání shora uvedeného závěru.