Ujíždění policistům a právní kvalifikace
Při pokusu o zastavení policejní hlídkou se někteří řidiči (ať už z obav „nadýchání“ alkoholu, protože jsou celostátně hledanou osobou nebo i pro pohrdání Policií České republiky) uchýlí k tomu, že se rozhodnou pokusit policejní hlídce ujet. Toto jednání však může naplnit nejen formální a materiální znaky přestupku, ale jak rozhodl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 i znaků trestného činu obecného ohrožení, přičemž je otázkou, zda toto rozhodnutí nebude vykládáno zbytečně extenzivně.
Nejvyšší soud rozhodoval o skutku řidiče, který se dopustil následujícího jednání. Dne 13. 7. 2011 v době od 6.30 hod. do 6.50 hod. v Praze nerespektoval pokynů hlídky Policie ČR k zastavení vozidla a začal rychlou, agresivní a bezohlednou jízdou hlídce Policie ČR ujíždět. Vozidlo Policie ČR jej neustále pronásledovalo za současného dávání světelného znamení „Stůj“ a za soustavného použití výstražného zvukového a světelného znamení, obviněný pokyny k zastavení nerespektoval, zvýšil rychlost vozidla a pokračoval centrem hl. m. Prahy ulicemi. Jeho rychlost v samotném centru města dosahovala rychlosti až 80 km v hodině. Nejméně pět křižovatek projížděl světelnou signalizací na červený signál „stůj“, nebezpečně kličkoval mezi vozidly, na Pražském okruhu pokračoval v jízdě nepřiměřenou rychlostí, která dosahovala rychlosti až 170 km v hodině, nebezpečně kličkoval mezi vozidly a po předjetí ostatní vozidla „vybržďoval“ a snažil se tak způsobit za sebou řetězovou nehodu, aby zabránil pronásledování. Dále způsobil dopravní nehodu s osobním automobilem tovární značky Škoda Fabia apoškodil závoru na technickém vjezdu pro služební vozidla na P. o. Následně byl policejním orgán zadržen, nicméně před svým zadržením ještě naboural služební motorové vozidlo Policie České republiky tov. zn. Škoda Octavia.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení rozumí takové ohrožení většího počtu lidí – nejméně sedmi. Nejvyšší soud však dodává, že tyto osoby nemusejí být individuálně ztotožněny. Orgány činné v trestním řízení tak nemusí zjistit, o jaké konkrétní osoby šlo, postačí tvrzení a prokázání, že takové osoby existovaly.
Nejvyšší soud dále došel k právně významnému závěru, že k ohrožení všech sedmi osob nemusí dojít v jeden jediný okamžik, přičemž právě z této úvahy vycházel odvolací soud, ale i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu stran trestného činu obecného ohrožení. V dosud řešených případech souvisejících s dopravou přitom šlo o jednorázové jednání pachatele, které vyústilo ve způsobení obecného nebezpečí ve vztahu k osobám či cizímu majetku. Při takovém jednání záleželo na počtu přítomných takto ohrožených osob či na hodnotě majetku, kterému hrozila škoda. V tomto případě tzv. ujíždění policistům však došel Nejvyšší soud k závěru (dosti významnému pro budoucí rozhodovací praxi), že postačuje, pokud bude sedm lidí vydáno v nebezpečí smrti nebo těžké újmu na majetku v průběhu celého jednání, jímž je bezohledná jízda městem. Je pak otázkou, jakou roli v úvahách Nejvyššího soudu hrála skutečnost, že bylo ujížděno policejnímu orgánu, resp, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyústí ve snahu orgánů činných v trestním řízení kvalifikovat jako trestný čin obecného ohrožení jakoukoliv déle trvající agresivní jízdu při níž jsou v různé míře porušovány dopravní předpisy.